Věříte tomu, že dospělost má znamenat, že je v našem životě všechno jisté, stabilní, jednou provždy rozhodnuté? Pak dost riskujete.
Celý svůj profesní život se psychologicky zaměřuji výhradně na dospělé. A na základě této své praxe považuji za jednu z velkých příčin mnoha osobních neštěstí, problémů, konfliktů a životní nespokojenosti přesvědčení, že dospělý člověk je někdo, kdo se už nepotřebuje měnit.
Toto přesvědčení říká:
- že změna (učení se novému, opouštění starého) je něco, co potřebují pouze ti, kteří žijí nehodnotný nebo problematický život.
- Že skutečně dobrý život (“vyzrálá dospělost”) se pozná podle toho, že změnu už nepotřebuji. Proč bych se taky měnil, když je všechno už dobré.
A v tomto nesprávném uvažování dělám i opačný (nesprávný) závěr: “Právě takto poznám, že můj život je dokonalý: Nepotřebuje už žádnou změnu.“
Nesmysl.
V tomto nebezpečném pohledu se učení stává něčím, co je vyhrazené pouze dětem, a změna je prostředek útěku věčně nespokojených snílků. Nic není dále od pravdy.
Definice “zralé dospělosti” (pokud nějaká existuje) je právě naopak:
- připravenost k neustálé otevřenosti,
- znalost svých limitů a smíření se s nimi,
- ale i schopnost opouštět to, co už není dobré (byť je to příjemné) a vstupovat do toho, co ještě často příjemné není, je ale o to důležitější.
Zralá dospělost je umění žít. Kdo nedokáže změnit výše uvedený postoj, nedokáže žít. Přesně si toho všímá Anthony de Mello, když říká: “V den, kdy se přestaneme měnit, přestaneme žít”.
Protože spokojenost není neměnný stav. Spokojenost je to, co musíme neustále a vždy znova a trochu odlišným způsobem dosahovat během (proměnlivé) cesty (proměnlivým) životem.
Dojdeme k ní, jen pokud umíme a nebojíme se jít. Tedy užít si místa, na kterém stojíme, ale pokud je potřeba, také opouštět ho.
To je definice slova “jít”.
To je definice slova “žít”.
EDIT: 08/2019 první verze textu, 09/2024 editace textu