Když jsem psal texty pro tuto novou verzi webu, nevyhnul jsem se tak ani psaní o sobě. Kromě oficiálního životopisu mi totiž přišlo vhodné a fér, abych potenciálním klientům nebo čtenářům odhalil taky svůj životopis vnitřní. Co stojí za tím vším, co nabízím a čím jsem? Co mě k mé činnosti historicky motivuje a čeho chci dosáhnout? Tak tady to je:
—
Během dětství a dospívání jsem se zajímal o různé obory lidského poznání. Hodně jsem četl – všechno, od kovbojek přes detektivky po vědecký populár. Bavilo mě umění, fascinovala mě elektronika, hrál jsem v kapele, rád jsem se toulal s kamarády v lese. Měl jsem zdánlivě deset různých identit.
Až mnohem později mi došlo, že jednotící linií těchto mých nesourodých koníčků byl prostě zájem o život. Čím jsem byl starší, tím více mi totiž nedala spát především jedna otázka: Jak žít náš život co nejlépe? Jaká pravidla pro to platí? A co to znamená “žít ho nejlépe”?
V mém osobním případě – pomůže mi spíše ponořit se do fantazie literatury, do tónů hudby, do studia tehdy převratné novinky mikroprocesorů nebo do šumění lesa za zvuků kytar? Nebo od všeho trochu? To všechno jsem tehdy dělal, ale až mnohem později mi došlo, k čemu to všechno směřuje.
Jak žít správně a kde hledat odpovědi?
Začal jsem postupně odhalovat (především vlastní zkušeností), že život lze žít lépe i vyloženě špatně. Že nám může hodně přinášet, nebo taky nic. Přemýšlel jsem nad tím, jaká jsou pravidla pro to první i druhé.
Věřil jsem, že psychologie by nám na tyto otázky měla dávat jasné odpovědi, ale nacházel jsem jich nejprve málo. Líčení archetypů a příběhy o nevědomí mě moc nevzrušovaly. Nešel jsem studovat psychologii, protože jsem chtěl “pomáhat druhým”. To je myslím obvykle jenom klišé. Mně zajímalo něco jiného. Chtěl jsem odpověď na základní otázku: Jak máme žít? Co máme v životě dělat a volit? Jak funguje lidská mysl a jak to s tímto smysluplným životem souvisí? Jak máme pomáhat ostatním dosahovat tohoto nejlepšího života? A co to vlastně je? Máme si smysl nějak vytvořit? Nebo ho někde nalézt?
Vnímal jsem mainstreamové životní volby a trajektorii většiny tehdy oproti mě starších lidí, které je k velkému štěstí nevedly. Postavit dům, koupit auto, večer se podívat na zprávy a jednou za rok si zajet k moři… Žádné utrpení, ale ani žádná hluboká radost. Ptal jsem se – a toto je vše, co nám život nabízí? Ano, byl jsem mladý, mnohé jsem nechápal a nedoceňoval, a přiznávám, byl jsem asi dost radikální…
Proč věřím jenom starým
Začal jsem však postupně číst jiné knihy. Narazil jsem v nich na nové odpovědi, na odlišné školy filozofického-psychoterapeutického myšlení. Potkal jsem v té době ale taky několik – pro mě tehdy dost starých – lidí. Řekněme okolo padesátky.
Když je vám dvacet, je pro vás padesátka nekonečně vzdálený věk někdy těsně před důchodem. Vzpomínám na setkání s jedním z těchto starších lidí, ze kterého se stal můj dobrý kamarád. Překvapilo mě, že tento padesátník byl jiný než ostatní padesátníci, které jsem potkával. Byl naplněný, radostný, jeho životní volby i životní styl byly jiné než ty většinové. Zeptal jsem se ho třeba: “V jakém věku ti bylo nejlépe?” A on se smál: “Pořád to jde nahoru. Je to každý rok lepší a lepší.” A já jsem viděl a jeho život byl důkazem, že to myslí vážně.
Řekl jsem si: On ví něco nebo dělá něco, co mnozí ostatní neví nebo nedělají. Tato vzpomínka mi zůstala v hlavě a dodala trochu naděje.
Časem jsem začal potkávat podobné lidi, které věk a běh života osvědčil v jejich životních volbách. Vzpomínám si třeba, jak jsem se před pár lety setkal na Maltě s dvěma osmdesátníky a po několikahodinové večerní zábavě jsem rozjařený usínal ve svém pokoji a říkal si: “To jsou tak mladí, svěží lidé.” A teprve v tuto chvíli jsem si – po dvou dnech pobytu s nimi – poprvé uvědomil, že jim vlastně není padesát až šedesát (jak jsem je pocitově vnímal), ale přes osmdesát. Podotýkám, že oba stále pracovali, stýkali se neustále s lidmi ze svého okolí, cestovali, měli mnoho plánů a úkolů před sebou, o kterých jsme si povídali.
Hledám trvalky života
Vybavil jsem si typického osmdesátníka z “české vesnice”… Jak je to možné, že tito byli tak jiní? Co dává člověku takovou jiskru?
A vzpomněl jsem si na svého oblíbeného Austina Kleona:
“Naše kultura většinou slaví rané úspěchy; lidi, kteří vykvetou rychle. Ale tito lidé často uvadnou stejně rychle, jako vykvetou. Právě proto ignoruji všechny ankety “35 úspěšných pod 35 let”. Nezajímají mě letničky. Zajímají mě trvalky. Chci číst pouze seznamy “8 úspěšných nad 80 let”
Nechci vědět, jako se třicátník stal bohatým a známým; chci slyšet, jak osmdesátnice strávila celý svůj život v neznámosti, dál dělala umění a žila šťastně. Chci vědět, jak Bill Cunningham i ve svých osmdesáti letech každý den naskočil na kolo, objížděl New York a fotil. Chci vědět, jak Joan Rivers dokázala vykládat vtipy až do samotného konce. Chci vědět, jak Pablo Casals stále i ve svých devadesáti letech vstal každé ráno a cvičil na violoncello.” (Austin Kleon: Keep Going, přeložil DŠ)
Poznávám, že dobrý život není náhoda
Přeskočme teď desítky let vlastních zkušeností i omylů, tisíce terapeutických hodin s klienty, stovky přečtených knih, nepočítaně přemýšlením strávených večerů a reflexí. Šlo to pomalu a určitě ne bez odboček a bloudění. Ale nějak to šlo.
Čím jsem byl starší, tím jsem si byl jistější: Ano, pravidla dobrého života existují. Lze jít cestou, která bude přinášet hluboké naplnění a radost. Lze ji hledat a lze ji nacházet. A byl jsem o tom přesvědčen nevývratně – z osobního svědectví setkání s malou částí těch, kteří svůj život žili radostně, otevřeně a naplněně, a bohužel i s větší částí těch, kteří v něm dělali různé kompromisy, které – jak mi postupně docházelo – zcela logicky k hlubšímu smyslu a radosti nevedly a vést nemohou.
Viděl jsem, že u těch, kteří měli odvahu vstoupit do hloubky života, se nejednalo o náhodu nebo výhru v genetické loterii. Sledoval jsem jejich chování, bavil jsem se s nimi a později jako psycholog jsem i jasně viděl, jak jejich volby, návyky, životní filozofie, postoje, víra, sebekontrola… vedou k odlišným životním, vztahovým a pracovním volbám a rozhodnutím než u těch ostatních. Vnímal jsem, jak tato jejich psychologická historie pro ně určila zcela jinou budoucnost. A to mě fascinovalo.
Učím a píšu o tom, co sám žiju
Pokud to umějí oni, musí se jednat o něco, co lze sledovat, co lze zkoumat, co lze učit sebe i druhé. Psycholog, učitel a vědec ve mně se ozýval. Trvalo mi vlastně přes dvě desítky let se v tom lépe zorientovat.
A tady dnes stojím: Chci vést svůj život k co největší kvalitě na základě poznávání a dodržování pravidel, které k této kvalitě vedou. Chci hledat a zkoumat tyto zásady a následně pomáhat přesně na této cestě také druhým lidem. Opustil jsem dávno líbivá líčení o archetypech a příběhy o nevědomí. Nezajímají mě. Ve vnitřním světě se podle mě dějí nesrovnatelně zajímavější věci. Každodenní život, jeho prožívání a jeho volby.
Jsem už ve středním věku. Skoro přesně stejně starý, jako kdysi ten kamarád-padesátník, který mi tehdy říkal: “Neboj, jde to nahoru. Je to každým rokem lepší.” A teď si opravdu nevymýšlím: Život je pro mě dnes tak jako tehdy pro něj – hmatatelně, výrazně a poznatelně každým rokem lepší, fascinující, plný. To neznamená, že nepřichází špatné dny a krize. Hovořím ale o směru a trajektorii.
Samozřejmě nejsem ani zdaleka na konci své cesty poznání a v pošetilosti bych mohl často soutěžit. Ale co je pro mě dnes důležité: Vím, že dobrý život existuje, že má svá pravidla, že jej lze žít a lze se mu učit. A že to není snadné a že se musíte postavit celé řadě vnitřních přesvědčení a strachů, nebezpečných společenských klišé i samozvaných vnějších strážců většinové pravdy, kteří vám přímo i nepřímo nikdy nepřestanou opakovat “jak se v životě musíte zařídit” a “všichni to tak přece dělají”.
Ale vy mladší, věřte mi, skoro-padesátníkovi: Pokud neodmítnete sednout si za volant, stojí to za to a je to neuvěřitelná jízda. Musíte ale pochopit, co to znamená, sednout si za volant, a jak se řídí, abyste neskončili v příkopě nebo ještě hůře jen na parkovišti supermarketu.
Jsem maximalista života. Buďte také.
Psychologie – jak ji dnes chápu – tedy pro mě není jen věda nebo metoda praktické pomoci v každodenních problémech. To by bylo málo. Je to pro mě především úsilí o maximální kvalitu našeho života. Ptát se a ukazovat, jak na to, se tak stalo hlavním cílem a smyslem mého úsilí a práce.
To nabízím svým klientům, to činím ve svých článcích a videích, touto radostnou zprávou se snažím nakazit druhé. To se snažím žít a možná tím jít druhým i trochu příkladem.
Žít nejen dobrý život. Ale žít tu nejlepší verzi života, které jsem schopný, ke které mám talenty a ke které mám tedy taky odpovědnost. Být maximalista života, to je to hlavní, co mě zajímá.