Proč je potřeba zajistit diskrétnost našich konzultací

Nedodržení těchto pravidel ze strany klienta budu považovat za porušení vzájemné důvěry a ukončím s ním spolupráci. Ze své strany se k zachování těchto pravidel zavazuji (pro zachování diskrétnosti dodržuji jako psycholog ještě další zásady, které najdete zde).

Chcete-li, níže si můžete přečíst, proč jsou tato dvě hlavní pravidla důležitá, jaká psychologická rizika hrozí při jejich nedodržení a jak vás (i osoby okolo vás) chrání.  Jakékoli případné dotazy vám rád zodpovím během naší konzultace nebo mi napište.

Jak tato pravidla zajistí bezpečí i efektivitu poradenství

1. Ochrana a bezpečí klienta i jeho okolí

Zaručit diskrétnost poradenského hovoru, tedy že nikdo neuslyší a neuvidí, o čem si povídáme, je první požadavek na jakoukoli poradenskou situaci. V opačném případě hrozí riziko zneužití a psychického zatížení až traumatizace klienta.

Během fyzických setkání zajišťujeme toto bezpečí my jako poradci – úpravou místnosti a prostor, jejich zvukovou izolací a nastavením pravidel. Během online situace musí převzít zodpovědnost obě strany. Oba se tedy zavazujeme, že nebudeme pořizovat žádnou formu audiovizuálního záznamu, že zajistíme, že náš rozhovor nebudou slyšet třetí osoby, a že budeme chránit své poznámky. Já jako psycholog dodržuji ještě další zásady ochrany vámi sdělených informací.

I v případě pořízení audiovizuálního záznamu ze strany klienta se zvyšuje riziko, že může být časem či nepozorností zneužit, zcizen, nezáměrně vyslechnut, může k němu mít přístup třetí osoba.

Všechna tato rizika nejen zvyšují riziko traumatizace (jak klienta, tak osob, které rozhovor vyslechnou), ale i konfliktů s terapeutem či nedůvěry vůči němu (protože v případě např. veřejného úniku takové nahrávky není jasné, na které straně data unikla). To by v důsledku znamenalo, že se nebudeme během naší konzultace cítit bezpeční, tedy svobodní říci cokoli. Budeme mít obavy, že cokoli řekneme, může být jednou použito proti nám…

2. Otevřenost a ochota k ní.

Pokud víme, že jsme nahráváni (nebo třetí osobou přes dveře slyšeni), změní to způsob, co a jak říkáme. Někteří klienti mají tuto tendenci větší, jiní menší, ale způsob naší (sebe)prezentace, pokud víme, že je zaznamenávána, se vždy změní. Může se snížit naše otevřenost a ochota volně říkat, co si skutečně myslíme. Někdo se snaží “neříkat hlouposti”, jiný začíná kontrolovat, zda jeho výroky nebudou moci být zneužity… Kapacity, které potřebujeme k řešení našeho tématu, začínáme tříštit ke kontrole sebeprezentace a odhadování rizika.

Nikdy nejsme schopní být stejně bezprostřední a otevření, pokud víme, že z naší konverzace zůstává stopa. Mnozí z nás jsme si ověřili ve vlastním životě, že jsme byli ochotní říci zcela neznámé osobě (ve vlaku, na nákupech) nějakou osobní záležitost nebo starost – právě proto, že jsme věděli, že tohoto člověka už nikdy nepotkáme. V poradenství využíváme přesně tohoto principu. Díky terapeutickým pravidlům se z terapeuta stává taková osoba, která se zavazuje, že nic řečeného nikdy neopustí místo, kde to bylo řečeno. Bez takového pravidla ztrácí psychologické poradenství svou účinnost.

Tuto ochotu k vzájemné otevřenosti podporujeme jako psychologové i dalšími zásadami, např. že psycholog nikdy nevstupuje do žádného jiného kontaktu se současným klientem mimo vlastní situaci poradenství – v tom připomíná onoho cestujícího z vlaku, kterého už nikdy neuvidíte (tzv. zásada vyhýbání se dvojitým vztahům atd.) V případě pořizování nahrávek bychom tento podstatný princip poradenství narušili (“už jsem to řekl a je to pryč, nesetkám se s tím nikde jinde…”).

Ani poradce – pokud ví, že bude nahráván – nebude nikdy tak otevřený v tom, co vám řekne, co vám poradí a jaký příběh např. ze svého života sdělí. Riziko, že takový příběh (rada, věta) budou nepochopeny, když mohou být jednou někde uveřejněny bez kontextu původní situace (tedy např. mnoha hodin společného povídání, kdy přesně víme, proč a co říkáme a co která věta v tomto povídání znamená) – by stavěla nahrávaného psychologa do podobné role, jako když opatrní politici mluví do médií a především se starají, aby jejich výroky nemohly být nijak překrouceny nebo nepochopeny – a proto jsou opatrní a povšechní. To v poradenství rozhodně nechceme, alespoň ne v poradenství, jak jej chápu a provádím.

3. Pozornost, paměť a efektivita poradenství

Pokud si pořizuji záznam, přepínám do odlišného mentálního nastavení. Je to podobné, jako když pouze listuji učebnicí a řeknu si: “K tomu se ještě vrátím, vše promyslím a zaznamenám později. Teď si to prostě užiju…” V takovém případě je vaše aktuální stupeň pozornosti a zapamatování – během čtení této knihy zásadně snížen. Vnitřní “odložení” zpracování na později znamená, že nyní pracujeme méně efektivněji.

Ale během poradenské situace je to právě a pouze “nyní”, kdy se mohu zeptat psychologa na své otázky, kdy mohu otázku promyslet, kdy mohu přednést své myšlenky apod. Je potřeba umět se soustředit co nejvíce na přítomnost, nikoli na “až jednou”, až si pustím záznam…

4. Narušení terapeutického procesu

Naše mysl hodnotí svět tak, že dáváme událostem zpětně odlišný význam a různě je proměňujeme – podle své aktuální nálady, nových zkušeností i kvůli slábnoucí paměťové stopě. Pokud by se klient domníval, že pro svůj rozvoj může vytěžit něco podstatného tím, že bude poslouchat svůj dialog a své tázání nahrané kdysi – obvykle bude zklamán.

Tím, že byste si pouštěli vlastní rozhovor z historického záznamu, vás obvykle nebudou napadat nové vhledy, ale daleko spíše byste:

• se hodnotili (a kritizovali), co a jak jste říkali
• vyčítali si, proč jste něco neřekli
• připadali si hloupě (protože stále nevíte odpověď, protože nevíte, proč se vlastně takto ptal…)
• často vůbec netušili (protože váš prožitek už nyní bude jiný), proč jste vlastně tehdy dané téma řešili, když vám dnes přijde jako zbytečné
• neuvědomovali byste si, že tehdejší otázky (které se vám dnes zdají hloupé) měly tehdy svůj zásadní význam pro váš posun. Právě proto se dnes zdají hloupé, protože jste se posunuli, že?

Může se také stát, že odpověď poradce, která vám tehdy byla jasná, vám nyní jasná nebude (protože nejste uprostřed dialogu, nemáte k dispozici původní stav, už jste jiný a jinde…)

To by snižovalo vaše sebevědomí, na kterém ale naopak chceme budovat a které chceme užitečně zvětšovat. To vše by pro klienta přinášelo jen větší zmatek a neužitečný návrat k minulosti.

Je to přesně opačný princip než dobrá a efektivní práce s vlastními poznámkami, kterou naopak velmi doporučuji. Poznámky si pište kdykoli (i během konzultace, i mimo ní). Poznámky, ideje, schémata – ty může klient neustále přepisovat, vylepšovat, přidávat k nim další. Poznámky vnímáme jako něco, co se vyvíjí a co přepracováváme.

Digitální záznam bezprostředního rozhovoru je oproti tomu přesná a pevná kopie tohoto “spontánního kdysi”. Je to něco, k čemu se můžeme pouze vracet a co nevytváříme se záměrem, že se k tomu budeme vracet. Účelem rozhovoru není dělat si statické “selfie” historické situace. Účel je přesně opačný: vyvíjet se dopředu, měnit se a růst.

Fixace na věrné historické záznamy, přílišná snaha “zachytit se/zastavit se v čase” tím, že vytvářím záznam své situace “tehdy a tam”, protože si falešně myslím, že mi to může pomoci v opuštění tohoto “tehdy a tam”, může tomuto růstu bránit. Zůstávám tak totiž stále – “tehdy a tam”.

5. Vyhnutí se manipulativnímu jednání

Pokud to, co říkáte během konzultace, zaslechnou nebo uvidí třetí osoby, hrozí samozřejmě také konflikty, které ohrozí efektivitu našeho poradenského procesu. Tento proces oba chápeme tak, že probíhá mezi námi, tedy že dialog vedeme pro sebe, nikoli pro třetí osoby – tomu přizpůsobujeme témata, rozvíjíme jej, navazujeme na něj.

Pokud by někdo např. v tomto kontextu (kterému nerozumí) slyšel vaše názory, po konzultaci do nich může chtít intervenovat. To může narušit náš dialog i vaši sebejistotu.

Pokud nedodržujeme pravidla diskrétnosti, může to svádět i klienta k manipulativnímu jednání: Může mít tendenci “nedopatřením” přeposlat své poznámky z konzultace druhému člověku, tak aby tím klient získal nějakou výhodu nebo nějak druhého ovlivnil. Může schválně “zapomenout” poslat manžela z bytu, tak aby “nedopatřením” slyšel něco, co klientka chce, aby slyšel a co se mu třeba zdráhá říct…

Individuální online poradenství ale není párovou terapií, ve které chceme dát zvýšeným hlasem své konzultace najevo manželovi, který je v sousední místnosti (nebo kolegovi, šéfovi, dítěti…) něco, co je nám nepříjemné mu říci. Vše toto je nebezpečné a manipulativní zneužití konzultační situace, které nikdy nemohou vést k dlouhodobému prospěchu.

6. Ochrana třetích osob

Velice důležité je, že díky tomu, že neexistují nahrávky setkání ani možnost, že našim hovorům bude někdo naslouchat, neexistuje ani riziko, že je (náhodou, nedopatřením) zaslechne váš kolega, dítě nebo manželka se všemi negativními důsledky, které to může mít pro ně, nikoli jen pro vás.

Během rozhovoru chceme prozkoumat některé aspekty problémů, myšlenek či konfliktů, o kterých nechceme, aby třetí osoby věděly a které nepostihují celou šíři našeho vztahu k dané osobě.

Maminku může stresovat problémové chování dítěte – ale pokud by toto dítě vyslechlo, že celou poradenskou hodinu řeší maminka pouze tento problém a jak o něm hovoří, mohlo by si nebezpečně a nesprávně odvodit, že jej maminka nemá ráda (kvůli tomu, jaké je).

Může se stát, že i pokud se např. kolega v práci, rodič či partner baví o zcela neutrálním tématu (změna zaměstnání, stěhování, úzkosti), může třetí osoba takové téma nesprávně (či správně) vztáhnout na svou osobu, cítit se ohrožena, vykonstruovat si nepravdivé důvody, které jí uškodí. Bez důkladné znalosti kontextu (a nebo i s ním) jí taková zpráva může emočně ublížit.

Diskrétností tak chráníme nejen sebe, ale i své okolí.